Jmenuji se Katka, je mi 25 let a budu vyprávět trochu možná jiný příběh než je tady zvykem. Nejsem žádná úspěšná podnikatelka jen obyčejná žena s těžkou minulostí.

Jako dítě jsem se narodila do dysfunkční rodiny, plné hádek, nenávisti, každodenního strachu. Mám diagnózu syndrom CAN – syndrom zneužívaného, zanedbaného, týraného dítěte.. O této diagnóze se moc nemluví a nebo se mluví jen o dětské verzi tohoto syndromu… Moc se už nikde nedozvídáme o tom jak se dospělý s tímto syndrom musí vypořádat.

Už odmalička až kam mi moje paměť sahá jsem žila v rodině alkoholika, který byl po vypití alkoholu velmi nepředvídatelný. Můj otec byl jako střízlivý člověk velmi hodný, po vypití alkoholu se měnil na moji noční můru. Moje mamka byla vždy po jeho boku a asi se samotné lásky k němu neviděla to peklo.

Táta hrál automaty a tak často nebyli peníze ani na jídlo, často jsem jako malá koukala do letáku od supermarketu a představovala si jaké by to bylo si koupit tolik dobrého jídla. Jako malá holka jsem měla každodenní strach, občas můj otec uhodil mojí matku a já měla obrovský strach. Měla jsem noční můry a nemohla spát… Často jsem si představovala jaké by to bylo žít jinde.

Ve 12 letech jsem přemýšlela nad útěkem z domova. Zažila jsem si peklo v podobě psychického nátlaku, zanedbání a občas sem tam nevhodného dotýkaní… Začala jsem lhát o své rodině, vymýšlela jsem si historky, které jsem povídala ve škole. Ne, že bych chtěla lidem lhát, sama jsem tomu chtěla uvěřit.

Jak šel čas, přišla puberta, snažila jsem se zapomenout. V 14 jsem se odstěhovala ke své první dětské lásce a jeho rodiče mě v podstatě adoptovali. Konečně jsem měla klid, rodinu, nemusela se bát, že nebude zas na nájem a jídlo. Myslela jsem, že jsem v pořádku. Ale to jsem zdaleka nebyla.

Říká se, že každý neseme v sobě určitý vzorec chování. Měla jsem klidný život a mojí démoni z minulosti mě začali pronásledovat. Začalo to velmi neškodně, občas alkohol, party. Začalo se mi to líbit, protože jsem na chvíli zapomněla, na chvíli mě nepronásledoval ten strach. Strach jsem měla pořád i když jsem už v reálném životě nic problémového neměla. Často jsem zažívala znovu prožívání vzpomínek. Těch nejvíc nepříjemných.

Najednou mi bylo 16 a nevěděla jsem kdo jsem, co jsem a co mám v životě dál dělat. Do života se mi čím dál více promítala moje minulost. Začala jsem dělat impulzivní věci, které ani mě samotné nedávali smysl. Často jsem se v noci ztrácela a pila hodně alkoholu. Paradoxně jsem se stávala tím před čím jsem utíkala. Uběhli roky, nebyla jsem alkoholička, ale party každý víkend byla pro mě vysvobozením. Nikomu to nepřišlo divné, byla jsem mladá.

Jednoho dne mi začalo být fyzicky špatně. Myslela jsem si, že to nic není. Onemocněla jsem. Mé tělo vypovědělo fyzicky službu. Už to nezvládalo.
Najednou jsem ležela v posteli a nemohla jsem nic dělat, protože to fyzicky nešlo. Dělalo mi problém vše. Koukala jsem hodiny, dny, týdny do zdi.
Začala jsem přemýšlet o minulosti, sobě. Přiznala jsem si, že jsem psychicky i fyzicky v háji. A pokud nebudu bojovat umřu.

A tak jsem si začala zjišťovat více o mojí diagnóze. Otevřela jsem staré rány, které jsem nechtěla vidět a zavírala před tím oči… Otevřela jsem ty rány a nechala je krvácet. Nebudu lhát bylo to hodně těžké, občas mi přišlo, že ani bolesti nemohu dýchat. Hrabala jsem se v minulosti, hrabala se ve svojí hlavě. Nejdřív přišla obrovská beznaděj… Netrvalo to den, ale už jsem si dokázala přiznat co je špatně. Co bylo špatně a co já dělám špatně.

Po beznaději přišlo něco jako odpuštění. Odpuštění lidem co mi ublížili a odpuštění sobě co jsem na sobě napáchala. Potom přišlo to nejlepší. V té nejtemnější chvíli přišla malinká naděje. Byla to malá jiskra naděje a já ji chytila a udělala z ní požár. V sobě. Začala jsem se bít za lepší dny, za lepší verzi mě samotné. Ne, upřímně, netrvalo to chvíli. Přepsat vzorce chování, být vyrovnanou osobností, nechat minulost minulosti.

Uběhli roky a já musím říct, že jsem to dokázala. Mám práci, kterou jsem chtěla, mám život na, který jsem hrdá. Jsem na sebe hrdá. Jsem sama sebou. Cítím se silná. Miluji život a snažím se ho užívat tak já chci.

Tenhle příběh je velmi zkrácený, musela bych napsat asi knihu. Jen jsem tímhle příběhem chtěla říct, pokud to čte někdo kdo si zažil těžké dětství nebo ho prožívá: Zvládneš to, jen musíš věřit v sám sebe. Nikdy neposlouchej, že se vzorce nedají přepsat. Dají. Nikdy nedovol aby tě ten těžký život semlel.

V mém životě nastala chvíle, kdy jsem vděčná za těžký dětství. Proč? Protože jsem silná, vděčná za vše co mám. Vděčná za krásy života.
Mým cílem je mít rodinu. Jednou si snad najdu manžela, kterého budu milovat jak mi to srdce dovolí. Mít dítě. Mít rodinu. A budu o ně pečovat tak jak jsem to nezažila.

Prečítajte si tiež: Ako vytrvať a nestratiť motiváciu pri dosahovaní cieľov? Začnite si stanovovať procesné ciele

 

Máte tiež inšpiratívny príbeh, ktorý chcete zdieľať so svetom?

» Zašlite nám ho «